Všichni známe klasické dětské hříčky:
„Jak jsi veliký“, „Paci paci“, „Vařila myšička kašičku“, „Hlava, ramena, kolena, palce“…
My dospělí si po několikátém opakování můžeme připadat trochu legračně. Děti se však smějí, chtějí znovu a znovu – a právě v tom je jejich kouzlo.
Tyto říkanky nejsou jen milé básničky. Mají obrovský význam pro psychomotorický vývoj dítěte.
Pojďme se podívat proč.
„Jak jsi veliký“ – víc než jen gesto
„Ukaž, jak jsi veliký!“ je často jedna z prvních her, kterou s dítětem hrajeme. Zvednutí ruček nad hlavu vypadá nevinně – ale připravuje dítě na důležitou fázi vývoje.
Zvedání horních končetin:
-
aktivuje ramenní klouby,
-
podporuje stabilitu trupu,
-
připravuje dítě na opření o ruce,
-
pomáhá k nákroku a následné vertikalizaci do stoje.
Aby se dítě mohlo kvalitně opřít o ruce a vytáhnout se vzhůru, potřebuje zvládnout zvednutí paží alespoň do 90° v ramenních kloubech.
Tuto dovednost můžeme podporovat už od útlého věku – nabízením hračky nad úroveň očí, lehkým „škádlením“ únikem předmětu. Hra ale vždy musí končit úspěchem. Dítě musí „ulovit“.
„Paci paci“ – rytmus, koordinace, radost
Jednoduché tleskání doprovázené říkankou učí dítě:
-
vnímat rytmus,
-
koordinovat pohyb obou rukou,
-
reagovat na podnět,
-
sdílet radost.
Často se paci paci stane přirozenou reakcí na úspěch. Postaví kostku? Tleskáme. Navlékne kroužek? Tleskáme.
A právě tyto malé úspěchy jsou zásadní.
Stavění kostek – komplexní trénink
Na první pohled jednoduchá hra. Ve skutečnosti je to komplexní motorická i mentální činnost.
Dítě musí:
-
Rozhodnout se pro činnost.
-
Dojít si pro kostku (hrubá motorika).
-
Uchopit ji (jemná motorika).
-
Přemístit ji na místo.
-
Cíleně a soustředěně ji položit na další kostku.
To vše vyžaduje spolupráci celého těla i mozku. Trénuje se koordinace, stabilita, trpělivost i koncentrace.
„Vařila myšička“, „Hlava, ramena…“ – orientace na vlastním těle
Tyto říkanky pomáhají dítěti:
-
poznávat části těla,
-
rozvíjet tělesné schéma,
-
rozšiřovat slovní zásobu,
-
propojovat slovo s pohybem.
Opakováním vzniká jistota. Dítě si nenásilně buduje vztah ke svému tělu i k řeči.
„Já si s dětmi neumím hrát“
Někteří rodiče mají obavy, že si s dětmi neumí hrát dost kreativně. Pravda je ale mnohem jednodušší.
Dítě nepotřebuje složité scénáře ani dokonalý výkon. Potřebuje:
-
opakování,
-
kontakt,
-
společnou radost,
-
jednoduché podněty.
I obyčejné říkanky jsou pro dítě neobyčejné. A to, co Vám připadá jako rutina, je pro něj důležitá stavebnice vývoje.
Hrajte si. Opakujte. Smějte se.
Děláte víc, než si myslíte.
Vaše Spokonožka