Od narození je pro dítě maminka tím nejdůležitějším člověkem na světě. Tráví spolu nejvíce času, dítě u ní cítí bezpečí, jistotu a klid. Mamince většinou patří první uvědomělý úsměv, jedním z prvních slov bývá „máma“.
Kolem čtvrtého měsíce začíná dítě rozlišovat známé a neznámé obličeje. Maminka je pro něj ale stále jedinečná bytost. V tomto období si ještě nedokáže uvědomit, že maminka existuje, i když ji nevidí. Postupným dozráváním mozku a nervové soustavy si dítě začíná uvědomovat stálost objektu – a více se na matku fixuje.
Kolem osmého měsíce se pak často objevuje separační úzkost.
obr. 1 lezoucí batole
Co je separační úzkost?
Jedná se o přirozený strach z odloučení od primární pečující osoby – nejčastěji maminky.
V období, kdy se dítě začne samo pohybovat v prostoru (leze, plazí se, staví se), získává novou svobodu. Může se samo vzdálit, objevovat svět… ale zároveň si začíná uvědomovat, že maminka může zmizet z dohledu.
A právě tento rozpor je pro dítě náročný.
Chci objevovat svět.
Ale nechci ztratit maminku.
Výsledkem může být zvýšená potřeba kontaktu, „hlídání si“ maminky očima, pláč při jejím odchodu nebo strach z cizích lidí. U některých dětí je toto období velmi jemné, u jiných výraznější. Patří však k normálnímu vývoji.
obr. 2+3+4 batolata objevující své okolí
Jak reagovat, když je úzkost silná?
Pokud je separační úzkost výraznější, dítě potřebuje především pochopení.
-
Nenutíme ho do kontaktu s cizí osobou.
-
Nezlehčujeme situaci větami typu „už jsi velký“, „to zvládneš“, „nebuď hysterický“.
-
Nezesměšňujeme jeho obavy.
Dítě si tímto obdobím musí projít. Postupně si zvyká, adaptuje se a zjišťuje, že odloučení není trvalé.
A co spánek?
Někdy se separační úzkost projeví i při usínání. Dítě, které dříve usínalo samo, najednou pláče, když maminka odejde z místnosti. Může být vyděšené i po probuzení, pokud ji hned nevidí.
I zde je na místě trpělivost a klid. Nejde o „rozmazlenost“, ale o vývojovou fázi, kdy dítě potřebuje víc ujištění o bezpečí.
obr. 5 spánek
Dá se na separační úzkost připravit?
Zcela jí zabránit nelze – je součástí vývoje. Můžeme však dítěti pomoci, aby ji zvládalo snáz.
-
Choďte mezi lidi, mezi děti.
-
Navštěvujte hřiště, kroužky, herničky.
-
Zkoušejte krátká odloučení s jasným návratem.
-
Hrajte si na schovávanou – dítě zažije, že „zmizení“ je jen dočasné.
-
Vytvořte si vlastní loučící rituál.
Dítě se učí, že po rozloučení vždy přijde shledání.
A co je nejdůležitější?
Zachovejte klid. Děti velmi citlivě vnímají naši nervozitu i nejistotu.
Láska a bezpečí jako základ
Na dítě nespěchejte. Dopřejte mu dostatek fyzického kontaktu, ujištění a blízkosti. Pevná a bezpečná vazba je tím nejlepším základem pro budoucí samostatnost.
Paradoxně právě děti, které mají dostatek jistoty, se později vydávají do světa s větší odvahou.
Vaše Spokonožka
(zdroj foto: archiv autorky)